cs | en

Vyhledávání

mail-ico.pngtwitter-ico.pngfacebook-ico.png


Nový Orient

 

Čtvrtletník Nový Orient je odborný recenzovaný časopis Orientálního ústavu Akademie věd České republiky. Vychází od roku 1945, kdy v závislosti na intenzitě emancipačních procesů ve státech „třetího světa“ vzrostl zájem o země Orientu. Cílem časopisu je seznamovat českou odbornou i laickou veřejnost s realitou zemí Asie a Afriky, podporovat věcnou informovanost o nich a pomáhat vyvracet romantické nebo xenofobií mýty, jimiž jsou orientální kultury opředeny.
Časopis Nový Orient nabízí svým čtenářům korektní vhled do problematiky dějin, náboženství, materiální kultury, současné politiky i jazyků a literatur asijských a afrických zemí. Jeho odborné články mohou zájemcům poskytnout hlubší informační kontext k aktuálním událostem a civilizačním jevům spjatým s afroasijským světem.
 
 
České abstrakty článků v jednotlivých číslech:
 
 NO_obal.17-1.jpg      
       
1-16.jpg  NO-2_2016 NO-obalka-3-2016 NO_obal.16-4
       
No 1-15 picture No 2-15 obrazek
No 3-15 obrazek No 3-15 obrazek
       
No 2-14 picture No 3-14 obrazek No 3-15 obrazek  
       
 
Redakce Nového Orientu
Šéfredaktor: Mgr. Jakub Hrubý, Ph.D.
Výkonný redaktor: Mgr. Jan Luffer, Ph.D., Mgr. Anna Zádrapová
Grafické zpracování: Eva Lufferová
 
Redakční rada
 
  • doc. PhDr. Luboš Bělka, CSc.
  • Mgr. Daniel Berounský, Ph.D.
  • prof. PhDr. Josef Kandert, CSc.
  • doc. PhDr. Attila Kovács, Ph.D.
  • prof. PhDr. Luboš Kropáček, CSc.
  • doc. PhDr. Jitka Malečková, CSc.
  • doc. PhDr. Jan Marek, CSc.
  • PhDr. Tomáš Petrů, Ph.D.
  • PhDr. Gabriel Pirický, M. A., Ph.D.
  • PhDr. Jiří Prosecký, CSc.
  • doc. Mgr. Martin Slobodník, Ph.D.
  • doc. PhDr. Miroslav Šedivý, Ph.D.
  • prof. Zdenka Švarcová, Dr.
  • prof. PhDr. Jaroslav Vacek, CSc.
  • prof. PhDr. Břetislav Vachala, CSc.
  • Mgr. Lukáš Zádrapa, Ph.D.
 
 
Pro autory
Rukopisy se přijímají výhradně v elektronické podobě ve formátu Word. Podrobnosti o požadované struktuře příspěvků a způsobu citací naleznete zde (aktualizováno 11.6. 2014): Propozice pro autory příspěvků
 
Recenzní řízení
Příspěvky, které formálně odpovídají běžným standardům odborných textů, jsou postoupeny k anonymnímu recenznímu řízení, z něhož vzejdou dva nezávislé posudky, na jejichž základě redakce spolu s redakční radou rozhodne, zda bude příspěvek publikován. Délka recenzního řízení obvykle nepřekročí dva měsíce. 
Uveřejněné materiály nemusí nutně vyjadřovat postoje vydavatele. Za věcnou správnost zveřejněných materiálů ručí jejich autoři a recenzenti článků.
 
Předplatné
Nejjednoduší způsob úhrady předplatného je zaslání 300 Kč na účet: 107-5110390217/0100, variabilní symbol: 6. Do údajů pro příjemce napište své jméno a že jde o předplatné Nového Orientu na zvolený rok. Oznámení o provedené platbě pošlete i na e-mailovou adresu redakce (novor@orient.cas.cz).
 
Kontakt
Orientální ústav AV ČR
Pod Vodárenskou věží 4
182 08 Praha 8
 
Telefon: 266052372

 

E-mail: novor@orient.cas.cz

 

Historie

Nový Orient je populárně vědecký časopis a jedno z nejstarších českých periodik své kategorie. V  češtině a přístupnou formou zprostředkovává širokému okruhu zájemců relativně objektivní pohled na dějiny, kulturu, literaturu a jazyky zemí Asie a Afriky.
Existence Nového Orientu v kontextu soudobé české populárně vědecké produkce je o to významnější, že jeho obdobu bychom kdekoli v Evropě jen těžko hledali. Pokud vznikaly podobné časopisy, jež se chtěly přiblížit širšímu okruhu čtenářů, většinou až příliš opouštěly prostor vědecké uměřenosti ve prospěch čtenářsky líbivých fabulí a žurnalismů (například polské Kontinenty), soustřeďovaly se pouze na jednu oblast (britský The Middle East) nebo se týkaly jen žhavé současnosti (francouzský Jeune Afrique). Sovětské Narody Aziji i Afriki snad byly srovnatelné, co do zaměření a obsahové náročnosti. Bývaly však tradičně svázány ideologickými ohledy tak, jako byl Nový Orient snad jen v době nejtěžší normalizace sedmdesátých let.. Už pro zmíněný důvod představuje nabízená bibliografie padesáti ročníků Nového Orientu zajímavý, obsáhlý a užitečný výsledek badatelské, překladatelské a popularizační práce, za níž čeští (českoslovenští) orientalisté už nejednou sklidili slova uznání od svých zahraničních kolegů.
Nový Orient vznikl „ve své době“, v ovzduší opojného nadšení pětačtyřicátého roku. U jeho zrodu stála skupina mladých adeptů orientalistických oborů (sinolog Zdeněk Hrdlička, indolog Miloslav Krása a historik umění Lubor Hájek), kteří zprvu bláznivou myšlenku, hozenou jen tak do prostoru, dokázali za pomoci mnoha dalších přeměnit ve skutečnost. Jejich elán a pozitivní vize budoucnosti jakoby se promítly i do názvu časopisu. „Nový Orient“ tehdy reflektoval spíše „novost“ onoho času, odpor k eurocentrismu a rasismu a naopak důraz na kulturní relativismus či tušení příštích emancipačních procesů v zemích Východu, než že by chtěl informovat pouze o současném dění v nich. Členové „redakčního kruhu“ v úvodníku prvního čísla píší: „Přestože jsme nazvali svůj časopis „Nový Orient“, užíváme tohoto názvu jen proto, abychom zeměpisně vymezili okruh svého zájmu. Ostře odmítáme znova a znova stavěný protiklad Východu a Západu… mající své kořeny ve středověkém dělení lidstva na věřící a nevěřící, který v devatenáctém století sloužil pravidelně za teoretickou základnu imperialistického vykořisťování cizích národů. Dnes si uvědomujeme, že od Hegelova odlišení orientální despocie od pruskokřesťanského státu v jeho Filosofii dějin vedla příma cesta ke Gobineauově essayi O nerovnosti lidských ras a k evropskému a asijskému fašismu… Pro nás je jasno, že můžeme mluvit o kultuře západoevropské, čínské či indické, ale ne o Západě a Východě. Nemůžeme stavět jednu kulturu a jednu sedminu lidstva proti kulturám všeho ostatního lidstva, myslíme-li vědecky.“ Ačkoli se dnes název časopisu zdá být tak trochu mimo čas a svým obsahem se mnohdy soustředil na klasické kulturní dědictví orientálních civilizací, během padesáti let si nikdo (ani po listopadu 1989) nedovolil firmu změnit.
Nový Orient však by byl nikdy nevznikl jen díky zápalu mladých orientalistů. Je bezpochyby jedním z obecnějších projevů humanistických tradic české (československé) orientalistiky. České vědecké zaměření na společnosti Orientu vzniklo v kontextu širšího zájmu evropské moderní vědy o mimoevropský prostor. Kořeny evropského zájmu o Orient sahají hluboko do středověku, ale teprve s rozvojem humanismu a zejména osvícenství ve druhé polovině 18. století se začaly utvářet obrysy orientalistiky jako jakési střešní disciplíny, jež pomocí metodologických nástrojů různých humanitních věd mapovala „nevyzpytatelný“ svět Východu, známý předtím spíše jen z pitoreskních vyprávění cestopisců-poutníků, obchodníků a dobrodruhů – nebo z vášnivých náboženských polemik. Evropská orientalistika byla svou povahou a zaměřením odlišná a dosavadní vidění Orientu – silně poznamenané xenofobiím nebo přinejmenším romantizujícím zkreslováním – se snažila posunout směrem k relativně objektivnímu vědeckému poznání.
Není pochyb o tom, že počátky evropské orientalistiky, založené na moderním racionálním poznávání světa, byly do značné míry poznamenány evropským sebestředným pocitem nadřazenosti „civilizace“ nad „domorodými“ kulturami a tudiž spjatý s koloniálními ambicemi tehdejších velmocí – Británie, Francie, Nizozemska či Ruska. Převážně germánský středoevropský prostor zůstal v tomto směru poněkud pozadu. Vilémovo a Bismarckovo Německo se začalo shánět po koloniích, až když už byl Orient tou či onou měrou „rozebrán“. Rakousko-Uhersko, jehož součástí bylo i území příští ČSR, bylo vnitrozemským soustátím, které nikdy nebylo s to uskutečnit své územní a ekonomické ambice dále než intervencí do Bosny a Hercegoviny v roce 1878.
Tato skutečnost se významně podílela na tom, že pro středoevropskou orientalistiku, jejíž počátky spadají do poslední třetiny 19. století, je typický spíše akademický než „aplikovaný“ přístup. Akademické (a tedy i humanistické) rysy středoevropské orientalistiky ovšem nevypovídají nic o mimořádně vyvinuté „holubičí povaze“ zdejší společenskovědní inteligence. Ačkoli tedy nejde ani tak o zásluhu, jako spíše o důsledek historických okolností, sotva lze popřít, že po vzniku republiky československé orientalistická obec ve svém badatelském úsilí mohla navázat na tradici věcného, střízlivého pohledu na východní civilizace. Byl to pohled prodchnutý snahou porozumět těmto civilizacím, nestavět jejich odlišnosti do účelového protikladu vůči „vyšší civilizaci“ Západu, naslouchat cennostem jejich duchovního výrazu prostřednictvím jejich vlastních jazyků, skládat, střípek po střípku, kapitoly jejich politických a kulturních dějin, rozumět jejich etice, náboženstvím či vidění vesmíru. Čeští orientalisté vždy vystupovali spíše z pozic vědecké pokory a tolerance, než z pozic eurocentrického mesianismu či ve službách velmocenské arogance.
Bylo to zřejmě ono ovzduší humanity a tolerance, co především utvářelo profil československé orientalistiky v meziválečném období. A na ně přirozeně navázala i mladá generace orientalistů po květnu 1945. Vznik Nového Orientu nepochybně zrcadlil její zájem propůjčit badatelské činnosti novou, dosud nevyzkoušenou platformu, jež by orientalistiku do jisté míry vymanila z krunýře elitní vědecké činnosti a přiblížila ji veřejnosti.
Vznik Nového Orientu ovšem odrážel ještě jeden významný rys. Na rozdíl od historiků, lingvistů či literárních vědců, kteří se zabývali vlastními společnostmi nebo jinými kulturami Západu, orientalisté byli vždy více nuceni obohacovat své ryze badatelské úsilí o činnost popularizační také proto, že to vyžadovala společenská objednávka, lačná po zasvěcených informacích o „tajemném Orientu“. Většina orientalistů už za první republiky považovala za něco naprosto přirozeného psát populárně vědecké knihy, články do novin – a to dokonce zcela „nevědecké“ cestopisné črty a reportáže. Poválečná generace šla v jejich šlépějích a popularizační činnost ještě zesílila.
I když cestopisný žánr postupně odemřel spolu s tím, jak se změnily mediální podoby masové komunikace, tlak na popularizaci badatele-orientalisty, zdá se, nemine ani v budoucnu. Lidé se totiž stále zajímají o pozadí a historicko-kulturní souvislosti toho, co se v asijských a afrických zemích děje. Poměrně významná skupina veřejnosti žádá takové materiály, jež sice nemají (nemusí mít) parametry vědeckosti, ale jež by se pro jejich relativní náročnost zdráhaly uveřejňovat běžné sdělovací prostředky. Nový Orient je právě oním typem periodika, které je zde proto, aby uveřejňovalo „vylehčené“ vedlejší produkty badatelské činnosti a překlady z orientálních jazyků, o něž část veřejnosti stojí, ale jež by si těžko hledaly místo v běžných médiích.
Nový Orient byl ve své době rázným krokem k vytvoření vlastní, orientalistické platformy , z níž by veřejnost získávala relativně objektivní, nezkreslené informace o Orientu, informace nezatížené xenofobními předsudky, nebo zase levným romantismem. Tuto ambici nebylo lehké naplnit tak, jak si to možná zakladatelé a někteří jejich pokračovatelé představovali. Je třeba říci, že časopisu se nemohly vyhnout dramatické zvraty v poválečné politice ČSR. Stalo se tak zejména po roce 1948 a – po období relativní liberalizace šedesátých let – znovu v letech sedmdesátých. Podobně jako všech společenských věd, se i orientalistických oborů tou či onou měrou dotkla ideologizace společenského (vědeckého) života. Na druhé straně je třeba zdůraznit, že ideologizace zasáhla spíše témata související s moderními dějinami nebo aktuální politickou (kulturní) situací v té které oblasti. Jako příklad uveďme po dlouhou dobu deformovanou problematiku soudobé Číny v kontextu „boje proti maoistickému revizionismu“ nebo jistou romanizaci afrických politických poměrů během dekolonizační vlny v šedesátých letech.
V rovině překladů se zmíněné deformace projevily spíše ve výběru zemí a žánrů, kdy často (ne zcela!) dostávali přednost „pokrokoví“ a „revoluční“ autoři na úkor kvalitnějších či nosnějších vzorků literární produkce. Mnohdy ovšem revolučnost toho kterého autora s výši kvality jeho díla přímo souvisela. Je logické, že relativně nejméně byla politickými ohledy zasažena rovina lingvistiky a filologie, ať už šlo o jednotlivé články nebo zvlášť vydávané „kapesní učebnice“ orientálních jazyků.
Ale ani v ideologicky nejchmurnějších dobách ze stránek Nového Orientu nezmizely solidní články o náboženských systémech, orientálních reáliích, výtvarném umění, architektuře. A samozřejmě, prakticky netknuta zůstala v tomto ohledu celá sféra starověkých orientálních civilizací (Egypt, Mezopotámie, Indie, Čína apod.), na jejichž zastoupení tvůrci časopisu nikdy nezapomínali. Pokud jde o onu složku „angažovaných“ článků či překladů, je třeba zdůraznit, že v moři materiálů tvoří opravdu nevýraznou část. Ale i ony jsou plnohodnotnou součástí dědictví obsaženého v padesáti ročnících Nového Orientu. I ony jsou výpovědí „své doby“. Někteří jejich autoři (dnes vesměs senioři české orientalistiky) dnes pohlížejí na „budovatelské doby“ se směsicí nostalgie a humoru, jiní o svých svazáckých letech raději nechtějí slyšet. Ale o nějakou skandalizaci přece dnes nejde. Rozhodně ne autorům této užitečné příručky. Na tomto místě je ovšem třeba připomenout jinou věc. Bibliografie Nového Orientu by dnes mohla být ještě bohatší, kdyby v něm po roce 1968 nezakázali publikovat některým kolegům, kteří museli orientalistická pracoviště nedobrovolně opustit nebo odešli do emigrace.
Bibliografie padesáti ročníků Nového Orientu byla zpracována proto, aby sumarizovala a učinila přehledným nepřeberné množství původních článků a překladů z orientálních jazyků, aby se stala praktickým zdrojem informací, klíčem k hledání hlubších poznatků o zemích Asie a Afriky. A těchto poznatků se v  padesáti ročnících Nového Orientu skrývá opravdu mnoho. Jen v něm uveřejněných překladů je tolik, že by to vydalo, kupříkladu, na řadu monotematických povídkových sbírek. Ať tato příručka dobře slouží všem českým novinářům, studentům a dalším zájemcům, kteří chtějí upřímně poznat a pochopit kulturní bohatství v zemích Asie a Afriky.
(převzato z úvodní kapitoly Miloše Mendela K historii Nového Orientu in: Chaloupka, David; Jiroušková, Jana: Nový Orient. Článková bibliografie. Ročník 1.-50. (1945/46-1995), Orientální ústav Akademie věd ČR, Praha, 1998, ss. 6-9, ISSN: 0029-5302).